Když se řekne Kolumbie, málokomu vyvstane na mysl jiná asociace než Pablo Escobar, drogy, narkomafie, násilí, občanská válka. I já jsem měl jisté obavy, když jsem se po Vánocích blížil v první letošní vánici k letišti v Mnichově, odkud jsem se měl vydat na svou vysněnou cestu do Jižní Ameriky. V duchu mě utěšovala zkušenost z cest do jiných „exotických“ destinací, ve kterých jsem měl zahynout na všechny možné choroby světa, být unesen nebo minimálně okraden a pobodán.
Po letu přes oceán se společností United Airlines a mezipřistání v New Yorku jsme přistáli v Bogotě, hlavním městě Kolumbie. V následujících 16ti dnech jsme místní dopravou, převážně autobusy s výjimkou jednoho rychločlunu, objeli okruh dlouhý 2 600 km. Absolvovali jsme oslavy Nového roku v koloniální Cartageně, překročili na několik hodin hranice s Panamou, poznali krásnou přírodní oblast okolo města Guatape, zažili pravý karneval během oslav Fería de Manizalles, odpočinuli si v termálních pramenech v oblasti Thermales de Santa Rosa, zatančili si salsu na oslavách výročí horského města Salento, ochutnali skvělou místní kávu a vychutnali si krásnou a divokou přírodu údolí Valle do Cocora. To vše jsme zvládli, aniž bychom byli přepadeni, ohroženi na životě nebo zneužiti pro pašování drog.
Když se řekne Kolumbie, znamená to pro mě především zemi s úžasnou přírodou, skvělou kuchyní a neuvěřitelně přátelskými a veselými obyvateli. Pokud tedy o Kolumbii nějaké stereotypy platí, pak jedině ty pozitivní. Salsa, zábava, krásné ženy a radost ze života.